Když je foťák chytřejší, ale pomalejší než já.
Včera jsem se toulal lesem. Objevil jsem stopy vysoké zvěře (jelení) vedoucí na louku.
Zahlédl jsem je, vítr byl silný a vál od nich. Snažil jsem se přiblížit co nejblíže. Měly se mnou nebeskou trpělivost. Laně na mě koukaly a nevěřily tomu, že by se nějaký blázen v mrazu, za silného větru, který kácel stromy, vydal do lesa.
Byly touto myšlenkou tak zaujaté, že úplně zamrzly.
Nejen ony, ale i moje ruce.
Pomalu jsem vytahoval foťák, ony asi pochopily, že se budou fotit a pózovaly. Jenže foťák byl zmrzlý stejně jako já a navíc po zmáčknutí spouště si dlouho vybíral laň, která se mu líbila nejvíc, na kterou by zaostřil.
Trvalo to celou věčnost. Spoušť jsem mačkal několikrát. Bylo jasné, že mám jen jeden pokus. Jak blýskne blesk, bude vymalováno. Laně si asi řekly, že šanci jsem měl, v klidu se otočily zadky a hrdě odkráčely.
V tom se foťák konečně blýsknul a vyfotil.
Pro zaostřené foto bylo pozdě.
Že ze setkání dvou druhů není pěkné foto, vůbec nevadí, úžasný zážitek mi zůstává.
Pavel Klein
#vikendovyklein
