Nikdy jsem ve firmách nepřistupoval ke kolegům a kolegyním dryáčnickým způsobem. Vždycky jsem se snažil firmy řídit tak, aby zaměstnanci byli spokojeni, podávali výkony, které potřebuju, současně dodržovali pravidla. Některé drobnosti jsem účelově přehlížel, protože výkon byl pro mě důležitější a nelpěl jsem na naprostých maličkostech.
Nicméně je to tak trochu umění najít tu tenkou červenou linii, kdy lze nechat zaměstnancům jistý způsob volnosti a doufat, opakuji doufat, že toho nebudou zneužívat. Ti rozumnější dokážou tuto červenou linii nepřekročit, ale velká většina z nich se pokouší získat další výhody proti těm, které doposud mají.
U jednoho z mých klientů právě tato linka začala být nejenom dotčena, ale i překračována. Svolal jsem si všechny zaměstnance a vysvětlil jim podstatné záležitosti, jak já si představuju, že upravíme celý systém fungování. Řekněme důrazným hlasem, ale naprosto jednoznačně. Nevymlouval jsem se na to, že to po nás chce zákazník nebo třetí osoba, stále jsem opakoval: „Já to po vás chci, já a vedení chceme, abyste toto dodržovali. Pokud toto nebudete dodržovat, tak nastanou ne restrikce, ale úpravy našeho chování k vám, protože vy toho začínáte zneužívat.
Předestřel jsem, co nastane ihned, co zavedeme ihned, abych zastavil tu lavinu té počínající anarchie, ale současně jsem oznámil i následné kroky, které vedení udělá v momentu, když nebudou dodržovaná pravidla nastavená aktuálně.
Tím jsem dal najevo, že se bude přitvrzovat, pokud se budou dál pokoušet tu anarchii protahovat nebo rozšiřovat, tak nastanou kroky další a další. To znamená dopředu vědí, co se stane, když toto nebudou plnit. Nehovořím o penězích. Peníze já ubírám až v poslední řadě, pokud to jinak není možné. V podstatě snižování mezd je krok před výpovědí.
Zaměstnanci této firmy žijí v iluzi, že jsou naprosto nenahraditelní, že je jich málo. Ale nechat si jedním, dvěma lidmi rozložit celý kolektiv, znamená vlastně úpadek celé firmy.
Takže dopředu jsem oznámil vedení, že jsem připraven tomu šéfovi týhletý partičky hlavu useknout a propustit ho, protože je potřeba tu hlavu odstranit, aby ti ostatní pochopili, že to doopravdy není žádná legrace a že je nutný dodržovat pravidla, i když jeden tvrdí, že je to naprosto zbytečný, protože ho přece nevyhodíme. Ano, vyhodíme. I za cenu drobného poklesu výkonu, nicméně tu firmu jsem nastavil tak, že ti zaměstnanci jsou motivováni výkonem a vlastně jeden dělá druhému mzdu. Je to za mě jeden z nejefektivnějších způsobů. A to byla ta koncová věta, která zabrala. V případě, že mezi sebou budete trpět flákače, tak vy vyděláváte jemu peníze. Vy musíte dělat víc, aby on měl výplatu. To znamená, že ten systém samokontroly, samočištění, je spuštěn. A tohle funguje.
Po čase jsem znovu firmu navštívil, abych zjistil, jak mají tato opatření dosah a dostalo se mi odpovědi, že kromě toho jednoho, jsou všichni srozuměni a jsou rádi, že jsem zakročil a že jsem tento systém nastavil.
Pochopili, že vlastně na toho „rebela“ oni vydělávají. A proč by měli vydělávat na někoho cizího. Tím jsem mu sebral tu vůdčí roli a jako rozvraceče toho kolektivu a ta firma se dostala opět do těch pravidel, která jsem nastavil. Ale jsou přísnější, než byla předtím.
Protože udržet se pod tou tenkou červenou linií té benevolence vedení, ta byla překročena. To znamená, že ta červená linie se posunuje níž, je mnohem mnohem ostřejší, ale zase ne natolik, aby ty lidi to znechutilo chodit do práce a nedělali tu práci rádi. Tento krok se povedl a tady ta samokontrola zaměstnanců v podstatě ubírá práci managementu, aby tam stál s karabáčem, a tak jako na lodích na veslicích byli práskači bičem, tak já žádného práskače bičem nechci. Já chci, aby ti lidé pochopili, že je to na nich a v nich, aby si oni mezi sebou udělali pořádek a pochopili, že musí táhnout za jeden provaz.
Pavel Klein
