Číst jsem se naučil v minulém tisícíletí.
Číst terén se učím dodnes. V minulosti při stavbě věží pro mobilní operátory jsem terénem najezdil stovky hodin. Vždy jsem se ze šlamastyky dostal sám a jen vyjímečně se na mě vytahoval pomocník naviják.
Protože na jaře je nutné dezinfikovat krmná místa pro zvěř, tak jsem se vydal do honitby pracovat. Obvykle tam jezdím Dusterem, ale tentokrát mně to nedalo a vzal na otestování o něco větší auto, aby poznalo místa, kde jsem se svým výmarákem prožil nádherné chvíle.
Dnes by to tam nepoznal.
Smrkový les, hustý jako Krakonošův plnovous probral kůrovec tak, že vypadal jako postpubescentův pokus o chlapskou bradku. Oboje musí pryč.
Známou lesní cestou jsem se vydal ke krmelcům, vedle cesty stáli těžaři s traktory a na jejich tvářích byl zjevný úšklebek s očekávanou radostí.
Úšklebek proto, protože ještě neviděli idiota, který s nablýskanou „leštěnkou“ vyrazí do hlubokých bahnitých kolejí a úsměv, jak se těšili až se budu pěšky vracet aby mě traktorem vytáhli a měli večer na pivo.
Jsem paličák. Toho bohdá nebude, abych něco neprojel. I když nikdy neříkej nikdy.
Opět jsem porušil několik off roadových pravidel. Nejezdi sám a pěšky si projdi cestu, jestli někde není past a nebudeš se moct vrátit.
Pasti byly a nevrátil jsem se. Prostě musím projet.
Pavel
#vikendovyklein
