Před mnoha lety jsem stavěl věže a instaloval technologie pro mobilního operátora, nynější Vodafone.
Měl stanovený termín spuštění sítě na 6. 1., jinak byl pod pokutou, kterou smluvně přenesl na nás, na dodavatele.
Rychlost výstavby byla obrovská. Jeli jsme naplno celá firma. Spali jsme každý den jen pár hodin. Moje firma stavěla po celé ČR, tak jsem strávil statisíce kilometrů v autě.
Termín spuštění těsně po vánočních svátcích dal panu Murphymu za pravdu. Naštěstí moji kolegové byli zodpovědní a věděli, že musíme vše dokončit.
Logicky vyvstal problém jinde, u jejich rodin. Nechápali, že živitelé nebudou na svátky doma.
To je časté přání rodin, kdy je žádáno, aby živitel/ka byli stále doma a současně vydělávali tolik peněz na provoz rodiny, auta, dovolené…
Chiméra, pokud člověk není rentiér, úspěšný investor nebo majitel firmy, která může fungovat bez něj. I k tomuto je nutné se tvrdou prací dopracovat.
Já nebyl ani jedno. Prostě jsem musel rozhodovat, řešit, vše vědět a krýt si záda před konkurencí. Svým přístupem jsem motivoval všechny ostatní a táhli jsme za jeden provaz.
U nich doma si to ale museli vyřešit sami.
Povedlo se. Slíbené volno postupně dostávali koncem ledna. Termín spuštění jedné věže se z klimatických důvodů musel posunout na konec roku. Na Šumavě napadl metr sněhu a k věži jsme se nemohli vůbec dostat.
Já byl v té době na instalaci v Karviné a musel jsem řešit.
Po telefonu a přes známé jsem v místě sehnal lesní traktor a než jsem přijel, byl už materiál na místě a hoši viseli ve čtyřiceti metrech na lanech při instalaci antén.
Po cestě jsem doma vyzvedl bandasky s kávou a upečenou sváteční buchtou.
Bylo -15 stupňů a vítr. Kolegové se chodili postupně ohřívat do auta.
Lidské hrdinství. Pomohlo jim, že jsem s nimi a starám se. Svátky-nesvátky stále na plný plyn.
To mě naučilo, jak lidi motivovat, ale také je odměnit a později nechat vydechnout.
Jen já sám si určuji čas práce a čas odpočinku. Čas práce u mě výrazně převažuje, a tak odpočinek musím mít intenzivní. Ne gauč, ale zážitek, toť odpočinek můj.
Pavel Klein
