Jak jsem málem chytil medvěda

Před dávnými časy, kdy byl svět ještě normální a člověk se mohl toulat tatranskou přírodou, jsme bylli se psem a manželkou (pořadí nemá vliv na oblíbenost) na Silvestra na chatě.

Na hřebenech bylo vyfoukáno, ale i tak jsem objevil stopu medvěda.
Touha jej vystopovat byla větší než uvědomění, že je polovina zimy, medvěd ještě nezazimoval a dal by si něco k snědku před spaním.

Šance byla velká, čerstvá stopa, které vedla jen jedním směrem a tudíž medvěd musel být někde přede mnou.

Tu zafungovalo pragmatické myšlení manželky. “Dej mi kliče od auta a od chaty, já se potom nebudu prohrabávat v le*nech, abych klíče našla”. Sbalila psa a prchala do chaty. 

Až jsem se dostal pod převis do závějí, došlo mi, že by medvěd mnou asi nepohrdnul. Což o to, alespoň bych měl titulek v novinách, ale stopy vedly k naší chatě. Rychlý úprk a foto až u chaty.

Hezký zbytek víkendu,
Pavel