Máte rádi příběhy? Tento je o přežití.
V minulém tisíciletí ve 13. roce mého žití jsme občas o víkendu jezdili s naší partou a dvěma jeskyňáři do Moravského krasu objevovat jeho taje, veřejnosti nepřístupné.
Nejprve nás učili slaňovat. Sedáky ani karabiny jsme neměli, tak učení uzlů a úvazů byl základ. Největší problém při slaňování, byť omotán lanem, byl zapřít se nohama o hranu skály a do lana si sednout a překonat strach. Druhé jistící lano nebylo, jen druhý jeskyňář dole udržoval lano napnuté napětím, jestli na něj nespadnu.
Po tomto základním výcviku nás vzali do jeskyně, jejíž vstup byl velikostí poklopu kanálu na chodníku a uzamčen mříží. Pro odbourání strachu nám vyprávěli, jak odsud už pár lidí vyprošťovali.
Jeskyně byla velmi úzká. Někdy to šlo po čtyřech, ale velkou část jsme proplazili s batohem uvázaným za sebou. Venku pršelo a občasné bláto pod břichem snižovalo tření.
Objevil se větší prostor na postavení. Sebrali nám baterky a prý po hmatu máme najít cestu ven. To jsem nevěděl, že se to dnes prodává jako úniková hra. Byla to slepá chodba a vlez, kterým jsme se tam dostali, nebyl k nalezení. Rozsvítili baterku. Jeden byl na malé skalní římse nad námi a druhý ve vlezu, před sebe si dal malý kámen. Oba se tím nesmírně bavili.
Připlazili jsme se ke kolmé šachtě. Hoši byli milí. Dali nám vybrat. Buďto komín slezete a budete za chvíli venku nebo se musíte strastiplnou cestou vrátit zpět a nám se zpátky nechce.
Jasně slezeme. Výběr A nebo A?
Komín byl cca 12 m hluboký a asi ve čtyřech metrech do něj ústila malá chodba, do které jsme se museli trefit. Pokyn zněl jasně „musíte projít,“ nahoru už nevylezete. Opasky nám zapnuli na poslední vrstvu oblečení a pořádně utáhli, až poté jsem pochopil proč. Komín se slézal rozpěrkou. Záda opřená o stěnu, nohy kolmo před sebe a systémem „naše vaše“ se lezlo dolů. Ve škole mě fyzika bavila, ale tato osobní zkušenost s fyzikálním pojmem třecí síla mně to v praxi potvrdila.
Najít kolmou chodbu vedoucí ven problém nebyl. Ten byl v tom, že jsem musel slézt mírně pod ní a podat ruku jeskyňáři, který mě mocným trnutím do chodby zatáhnul. Po pár desítkách metrů jsme byli venku. Ptali se, jestli odhadneme čas, který jsme v jeskyni strávili. Všichni jsme se shodli na třičtvrtě hodině. Ne, byli jsme tam téměř čtyři hodiny.
Na světle jsme zjistili, že je z každého z nás člověk v bahenním trojobalu.
Takto přece nemůžeme domů? Ani do vlaku nás nevezmou a doma nevysvětlím, že jsme byli jen na procházce v lese a zkrvavené ruce mám od toho, že jsem upadl.
Recept jeskyňářů? „Prší, k vlaku to vezmeme delší trasou a po cestě opršíte. Když ne, tak Punkva je čistá řeka“.
Foto není z této jeskyně, do naší bych se už nevešel. Podáním zkrvavených rukou jsme slíbil, že nikdy její polohu ani jeskyňářský název neprozradíme. Od tohoto místa je jen pár stovek metrů a kešku tam nikdy nedám.
Tak a pro dnešek jsem vyčerpal nejen příběh, ale i počet znaků na příspěvek 😉.
Pavel Klein
