Okolnosti mě zavály do nákupního centra.
Nesnáším nakupování, ale když už jsem tu, tak si koupím košili.
Dosud mně košile kupovala paní Colombová a to tak, že jich několik přinesla domů, já si vybral a zbytek do košilárny vrátila.
Netušil jsem, že koupě košile je takový rituál.
V prázdném značkovém obchodě mě přepadla prodavačka a jala se mě škrtit metrem, odříkávájíce zaklínací formule. 41, 42, ale víc ne.
Přinesla košili. Na první pohled bylo jasné, že si do paměti uložila rozměry posledního včerejšího zákazníka.
“Ta je přesně na Vás, mám to v oku, je to M-ko”.
Jasný, M-ko, jako pro muže a Ž-tko je pro ženy.
Neznaje těchto pojmů jsem jí důvěřoval.
Už při oblékání jsem tančil hadí tanec, abych se do ní nasoukal.
“Tak jak Vám sedí?”
“Je vyloženě plážová, protože jí vpředu chybí 10 cm, ale ani tak bych v ní nepředpažil a drink s deštníčkem z baru nepodal”.
“Ale my větší nemáme!!”
Zazněla její překvapivá reakce.
Vzpomněl jsem si na tržnicové “tricko neny malé, pán velký”.
Tento způsob nákupu se mi jeví poněkud nešťastným.
Vrátím se k osvědčenému systému.
Pavel Klein
