Byl jsem vzorné dítě

Byl jsem v podstatě vzorné dítě.

Jakmile jsem objevil, že dveře bytu se dají otevřít a získal jsem povolení samostatných vycházek, začal jsem objevovat svět, kamarády a vlakové nádraží. S vyšším věkem přibývalo myšlenek, kam ty vlaky jedou, jak je možné, že vůbec jedou. Nestačilo mi jen koukat z perónu, ale brouzdal jsem v kolejišti a pozoroval posunovače. Pokud by se takto chovalo některé z mých dětí, přivázal bych jej za nohu k topení. V mých šesti letech mi to připadalo normální.
 
Rodiče mně koupili hodinky, abych věděl, kdy mám být doma. Nepomohlo to. Rodiče vymysleli novou časomíru mého příchodu a musel jsem domů, jakmile se rozsvítily pouliční lampy. To už nešlo úplně ignorovat, tak jsem dostal občas domácí vězení. Nedaleko od nás bydlela sestra s rodinou a já jsem tam moc rád chodil na návštěvy. Při cestách domů jsem často opět zabloudil na nádraží s výmluvou, že jsem se tam zdržel. My doma telefon neměli, tak otec převzal indiánskou taktiku v předávání informací. Nikoli kouřovými signály, ale světlem. Viděli jsme si do oken. Blikáním světel v pokoji si navzájem oznamovali můj odchod a příchod domů. Marně.